Úvodní text Daniela Balabána, (vypuštěna část k pracem J.Š.)

Šárka Mikesková a Jan Šnéberger

K výstavě v galerii Červený kostel v Hlučíně.

V atmosféře současného tlaku nových médií na

média tradiční vzniká naléhavá otázka – jak dělat

sochu dnes? Potom, co bylo na tomto poli všechno

uděláno a sotva to lze udělat lépe, výstava prací Šárky

Mikeskové a Jana Šnébergera ukazuje hledání

nové, řekl bych postsochařské cesty. To, co vidíme

zde vystaveno, je a není skulptura, plastika, objekt,

prostorová koláž, apropriace, instalace a všechno

dohromady. Přes tyto různé formální kategorie, které

jako by zde moc smyslu neměly, jsou díla těchto

dvou umělců charakteristická, navzájem ovlivněná

a přesto svojská.

Práce Šárky Mikeskové jsou více o těle, o jeho

svůdnostech i jeho vanitas – odkvétání.Práce Jana

Šnébergera jsou mystičtější. Jsou mimo jiné o marném

úniku ze zmíněného těla (země domova),

o projekcích do duchovního exteriéru, kosmu. Tyto

úniky jsou tělesnými materiálními danostmi přibrzděny,

nikoliv zabrzděny.

Nastíněné situaci dnešního sochaře-modeléra

výstižně odpovídá plastika Šárky Mikeskové nazvaná

Umělec. Jak sama poznamenala: „hromada sraček“.

Ano, na sochařském kolíku se toho už mnoho

namodelovalo. Všechny ty portrétní busty od antiky

k Picassovi. Všechny ty veledůležité postavy jako

Homér, Caesar, Seneca, Mediceové, Voltaire, Napoleon,

Masaryk.

Z dnešního pohledu si můžeme s autorkou říct:

„vždyť je to jedno, ty ve své době podstatné morfy

se zdají být jen prázdnou hromadou sraček.“ Ale

pozor! Šárčina hlava umělce má i svatozář transformovanou

z ochranné lišty proti holubům. Tak

tedy – neserte, neserme na tohoto současného

umělce a jeho krizové umění. Časem, až uvidíme

lépe, uvidíme, že i tato fáze vývoje umění byla

podstatná. Vždyť v objektech Šárky Mikeskové se

zračí transformace. Ono vidět něco v něčem stálo

při zrodu tvorby a umění jako takového. Plastová

trubka napojená na semeník přezvětšeného tulipánu,

šaty a střevíce coby opadlé okvětní plátky

a pyl. Nebo objekt Neděle – vzedmutí obrácených

lopat, konec lopoty, pozvání k prostřenému stolu.

A co teprve ten omáčník, snad kačena, Freud by si

v tom početl.(.....)

Život a zvláště život umělce není procházkou

růžovým sadem, ale je to cesta křížová. Každý

kámen této cesty je často vykoupen utrpením. Jako

na objektu Šárky Mikeskové Zámková dlažba segmenty

– kříže do sebe zapadají a cesta roste. A tak

i různými našimi kříži roste naše cesta k vzájemnosti

a duchovním destinacím.

V Ostravě 24.6.2011

Daniel Balabán